Vše o československém vlčákovi

 

Končetiny
Hrudní končetiny: Hrudní končetiny jsou rovné, pevné, suché, úzce postavené s mímě ven vybočenými tlapami.
Plece: Lopatka je uložená víc v přední části trupu, dobře osvalená. S horizontální rovinou svírá úhel okolo 65 stupňů.
Rameno: Silně osvalené; s lopatkou svírá úhel mezi 120 -130 stupni.
Loket: Dobře přiléhá k hrudníku a nevybočuje z linie trupu. Výrazný, dobře pohyblivý. Kost pažní s kostí vřetení svírá úhel okolo 150 stupňů.
Předloktí: Dlouhé, suché a rovné. Délka předloktí s nadprstím tvoří 55% výšky psa v kohoutku.
Zápěstní kloub: Pevný, dobře pohyblivý.
Nadprstí: Dlouhé, se zemí svírá úhel nejméně 75 stupňů. Při pohybu lehce péruje.
Tlapy hrudních končetin: Velké; mírně ven vybočené, delší klenuté prsty a silné tmavé drápy. Výrazné, pružné, tmavé polštářky.

Pánevní končetiny
Silné. Končetiny rovnoběžně postavené. Kolmice spuštěná od sedacích hrbolů probíhá středem hlezenního kloubu. Vlčí paspárky jsou nežádoucí a musí se odstranit.
Stehno: Dlouhé, dobře osvalené; stehenní kost s pánví svírá úhel okolo 80 stupňů. Kyčelní kloub je pevný a dobře pohyblivý.
Koleno: Silné, dobře pohyblivé.
Bérec: Dlouhý, suchý, dobře osvalený; s nártem svírá úhel okolo 130 stupňů.
Hlezenní kloub: Suchý, pevný, dobře pohyblivý.
Nárt: Dlouhý, suchý, směřuje téměř kolmo k zemi.
Tlapy pánevních končetin: Delší klenuté prsty se silnými tmavými drápy. Výrazné polštářky.

Mechanika pohybu
Harmonický, lehký, prostorný klus, kdy končetiny kmitají co nejníže nad zemí. Hlava a krk se schylují do vodorovné polohy. V kroku mimochod.

Kůže
Elastická, pevná, bez vrásek; nepigmentovaná.

Srst
Vlastnosti srsti: Rovná, uzavřená. Zimní a letní srst je značně rozdílná. V zimě převládá mohutná podsada, která s vrchní krycí srstí vytváří husté osrstění celého těla. Je nutné, aby srst pokrývala břicho, vnitřní část stehen, vnitřní část ucha a meziprstí. Krk je dobře osrstěný. 

Barva srsti: Žlutošedá až stříbrošedá s charakteristickou světlou maskou. Světlá srst je rovněž na spodní části krku a přední hrudi. Přípustné je tmavošedé zabarvení s světlou maskou.

 

Výška a váha
Kohoutková výška
Psi nejméně 65 cm
Feny nejméně 60 cm
Hmotnost
Psi nejméně 26 kg
Feny nejméně 20 kg

Vady
Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů by se měla považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být ve správném poměru se závažností odchylky.
- Těžká nebo lehká hlava.
- Ploché čelo.
- Jestliže chybí 2 P1 (premoláry 1) nebo oba M3 (moláry 3), nehodnotí se to jako vada.
Jestliže chybí současně 2 P1 a 1 M3 nebo 2 M3 a 1 P1, hodnotí se to jako vada.
- Tmavohnědé, černé nebo nestejné zbarvení očí.
- Hrubé, vysoko nebo nízko nasazené uši.
- Vysoko nesený krk v klidu, nízko nesený krk v postoji.
- Nevýrazný kohoutek.
- Netypická horní linie.
- Dlouhá záď.
- Dlouhý, nízko nasazený a nesprávně nesený ocas.
- Nedostatečné nebo přílišné zaúhlení pánevních končetin.
- Měkké nadprstí.
- Nedostatečné nebo přílišné zaúhlení pánevních končetin; nedostatečné osvalení.
- Nevýrazná maska.
- Krátký krok a vlnitý pohyb.
Vylučující vady

- Agresivní nebo bázlivý.
- Nesouhlas v proporcích.
- Vady povahy.
- Netypická hlava.
- Neúplný chrup (jiné než ty, které byly popsány v odstavci Vady); chybné uložení špičáků ve spodní čelisti.
- Netypický tvar a uložení oka.
- Netypické postavení ucha a netypický tvar ucha.
- Lalok.
- Velký sklon zádě.
- Netypický hrudník.
- Ocas netypický v nasazení a nesení.
- Chybný postoj a netypické hrudní končetiny.
- Otevřená srst a netypická srst.
- Jiná než standardní barva.
- Uvolněné vazy.
- Netypický pohyb.
Psi, kteří vykazují zřetelné psychické poruchy nebo abnormální reakce, musí být diskvalifikováni.
N.B
.: Psi musí mít dvě zřetelně normální varlata úplně sestoupená do šourku.

Československý vlčák od p.Hartla a p. Jedličky

Původním účelem křížení vlka s německým ovčákem bylo získání služebního psa pro potřeby československé Pohraniční stráže. Tito psi pak měli splňovat mimořádné požadavky na odolnost, vytrvalost a ostražitost potřebnou k zajištění státní hranice. Jeho původ začíná v roce 1955, kdy v rámci výzkumného úkolu zadaného Pohraniční stráží začíná ing.Karel Hartl, náčelník služební kynologie, zpracovávat rozsáhlý projekt křížení německého ovčáka s karpatským vlkem. Počátek chovu se datuje na 26. kveten roku 1958, kdy se v chovatelské stanici pohraniční stráže Libějovice v jižních Čechách narodilo ze spojení vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje pět štěňat. V rámci výzkumného úkolu mela být sledována dědičnost, tělesná stavba a fyziologické rozdíly mezi kříženci. Dále byly sledovány otázky vytváření kladných i záporných reflexů, procesy podráždění a útlumu, endogenní aktivita a sociální chování. Tenkrát ještě nebyl úmysl vytvořit nové plemeno, v popředí stály spíše vědecké zájmy. Inženýr Hartl chtěl zjistit, jak dalece bude křížení působit na plodnost potomků a jestli se svým exteriérem a chováním bude vlk jevit jako dominantní. Šlo zde o získání vědomostí o dědičnosti psů, vlků a jejich kříženců. V souhrnu přinesl výzkum kříženců následující poznatky, které ve výsledcích svého výzkumu „Sledování endogenní aktivity psu , vlku a jejich krížencu“ uvádí ing. Karel Hartl:

Pokud jde o plodnost, nezjistilo se žádné prokazatelné zvýšení počtu štěňat ve vrhu kříženců. Naproti tomu se dvě třetiny fen háraly jen jednou ročně. Jejich sexuální cyklus byl stanoven vlkem. Vlčí chování (plachost, prchání, agresivita při překročení „kritické vzdálenosti“) bylo u zvířat první generace kříženců velmi výrazné. Proto byly pro další chovatelské pokusy použiti jenom zvlášť povahově silní psi německých ovčáků. Fenotypově se vlk silně prosadil. Biometrické znaky, například mozková kapacita, odpovídaly znatelně vlku. Rovněž vlčí barva srsti se v první generaci kříženců ujala. Velmi nápadný byl rozdíl mezi kříženci a německými ovčáky při určení regeneračních schopností po následující zátěži. Po 100 km běhu byli kříženci po tří až čtyřhodinové přestávce opět plně výkonní, zatímco regenerační fáze u ovčáků byla po 50 km běhu mezi 10 – 12 hodinami. Kříženci rovněž znatelně převýšili německé ovčáky pokud jde o čichové vlastnosti. Rovněž jejich schopnost orientovat se v neznámém terénu byla výrazně vyšší než u německých ovčáků. Kříženci byli mnohem odolnější i vůči povětrnostním vlivům, jako je mráz, vlhkost a vedro. Výcviku však bylo schopno jen málo psu, a to i z třetí generace, brzy byli agresivní. Zejména cviky poslušnosti se s nimi prováděly velmi obtížně. Při cvičeních se chovali, stejně jako vlci, silně účelově. Bylo nápadné, že například při pachových pracích první stopu vypracovali výborně, potom však již odmítali vykonat další. Kříženci se plně přimkli k člověku, kterého znali od štěněčího věku, který je krmil a pečoval o ně. Kontakt s cizími osobami navazovali jen obtížně, změnu psovoda snášeli jen velice těžce.
Myšlenka vytvořit nové plemeno se objevila až po roce 1958, kdy major Rosík a nadporučík Kubaško použili jednoho křížence jako strážného psa u Pohraniční stráže. Ten se zde, díky svým vynikajícím čichovým schopnostem, výborně uplatnil. Byly založeny různé, na sobe nezávislé krevní linie, aby se zabránilo následkům příbuzenské plemenitby. Všechny tyto linie (až na jednu – Achmed v. Haus Berlin) založili němečtí ovčáci z českého chovu. Účelem bylo získání služebního psa pro potřeby československé Pohraniční stráže se zvýšenou odolností, vytrvalostí a ostražitostí pro zajištění státní hranice. Vlčáky proto pak chovala hlavně Pohraniční stráž, od roku 1966 v menším množství i soukromí chovatelé.

Mimo vlčice Brity se na dalším chovu po řade za sebou podíleli postupně tito vlci: Argo, Šarik a Lejdy. Z chovatelských stanic Pohranicní stráže se vedle Libějovic vlčáci chovali ve Volarech, na Grabštejně, v Karlových Varech, v Chebu, na Slovensku potom v Šamoríne a později v Malackách. V roce 1965 byly biologické pokusy ukončeny. Od té doby začali první kříženci takzvaně „na revers“ ze psinců Pohraniční stráže přecházet k civilním chovatelům.

I v chování současných vlčáků jsou na rozdíl od běžných psích plemen patrné některé odlišnosti. Hodláte-li si tohoto nádherného, vlku podobného psa pořídit, měl by Vás na ně před koupí štěněte chovatel upozornit. Musíme být připraveni na to, že karpatský vlk zanechal svým potomkům vlastnosti, které celá řada kulturních plemen psů již ztratila. Abychom lépe pochopili chování československého vlčáka, je dobré poznat i některé projevy složitých sociálních vazeb vlčích předků. Základním společenstvím je smečka se svojí přísnou hierarchií. Štěňata žijí velmi dlouho v těsné závislosti na rodičích, zvláště na matce. S rodiči zůstávají i druhý rok života. Vlk žije v párech, monogamně, partnerství trvá celý život. Vlci plně dospívají a zakládají vlastní rodinu až mezi druhým a třetím rokem života. K projevům nebržděné agresivity dochází ve vlčí smečce zřídka, většina her a honiček končí jen náznakem boje (hrozbou, postojem, imponováním). Vlci jsou obecně méně agresivní než některá psí plemena, zejména než plemena pinčů a teriérů. Vlci, stejně jako jejich kříženci neštěkají, ale mají i mnoho jiných možností k vyjadřování – mimikou, postojem, vytím a vydáváním různých zvukových a pachových signálu. Vzájemná komunikace je velmi bohatá. Člověk se musí naučit rozeznávat projevy podřízenosti, protestu, hrozby, omluvy, prosby i řadu emocí jako je radost, vzrušení a klid.

Pro štěně nahrazuje nový majitel a jeho rodina smečku, ve které štěně zaujímá určité postavení a je na ní úplně závislé. V období přibližně před dokončením druhého měsíce života se naučí kontaktu s lidmi a člověka se naučí brát jako příslušníka vlastní smečky. Proto platí pro štěňata československých vlčáku výjimka z Chovatelského řádu Českomoravské kynologické unie. Štěně odchází od matky k novému majiteli mnohem dříve než štěňata jiných plemen psu. Je to již někdy v pátém týdnu života – tato výjimka byla Klubu chovatelů československého vlčáka pro jejich štěňata umožněna právě kvůli socializaci. (štěňata ostatních plemen musí zůstat u feny minimálně o 14 dní déle).

Štěně nesmí v nové smečce v žádném případe zůstat izolováno od okolního dění. Hračky jako je míček, dřevěná činka, hadr a pešek jsou samozřejmostí. Vhodnou hrou štěně na sebe majitel šikovně fixuje, což je základem pro další výcvik. Již v nejranějších stádiích štěněčího věku se musí vytvářet pevná vazba mezi psem a psovodem. Bez ní není žádná další práce s vlčákem možná. Kolem třetího měsíce je to nejlepší období, abychom štěně ovlivnili „k obrazu svému“. Čím více různých prostředí, prožitků, podnětů štěně pozná – tím lépe. Zvykáme štěně na jízdu autem, autobusem, bereme do budov, objektů, trénujeme průchod skupinami lidí. Současně ho tím začínáme připravovat na pozdější výcvik. Kříženci s vlkem mají výrazně účelové jednání a to znamená, že se podřizují životní potřebě, ke které mají motivaci. Proto při jejich výcviku velmi pozitivně působí například pamlsky. Je velmi vytrvalý, československý vlčák absolvuje 100 km podle kola v čase okolo 13 kilometrů za hodinu. Po dokončení běhu psi nenesou známky extrémní únavy a vyčerpání.

Vznik československého vlčáka

V roce 1955 se v tehdejší ČSSR uskutečnil biologický pokus, křížení německého ovčáka a karpatského vlka. Pokus potvrdil, že je možné odchovat potomky jak ze spojení psa a vlčice, tak i ze spojení vlka a feny. Převážná většina kňženců měla genetické předpoklady pro další šlechtění. V roce 1965, po ukončení pokusů, byl zpracován projekt k vyšlechtění nového plemene psů, kteří by spojovali použitelné vlastnosti vlka s vhodnými vlastnostmi psa. V roce 1982 byl československý vlčák uznán jako národní plemeno tehdejším Federálním výborem chovatelských svazů ČSSR.

Původním účelem křížení vlka s německým ovčákem bylo získání služebních psů pro potřeby československé Pohraniční stráže. Tito psi pak měli splňovat mimořádné požadavky kladené na odolnost, vytrvalost a ostražitost, požadovanou k zajištění zabezpečení západní hranice tehdejšího Československa. Ing. Karel Hartl, náčelník služební kynologie pohraniční stráže zpracovával a prosazoval od roku 1955 projekt k získání kříženců mezi vlkem a psem, který zahrnoval prozkoumání otázek mezidruhového křížení po stránce biologie, dědičnosti, biometrie, a sledování některých fyziologických rozdílů mezi psy, vlkem, a křížencem. Dále byly sledovány otázky vytváření kladných a záporných podmíněných reflexů, procesy podráždění a útlumu, endogenní aktivita, sociální chování a jeho změny během života zvířete...

Po schválení modelu pokusu a jeho materiálního zajištění velitelstvím PS bylo v roce 1957 přistoupeno k realizaci projektu, na němž se podílely chovné stanice několika brigád PS. Chovná stanice Libějovice sledovala biologické otázky hárání, krytí a gravidity, početnost vrhů, adaptaci kříženců na různé podněty, možnosti výchovy a výcviku, byla sledována endogenní aktivita vlka, psa a kříženců v různých generacích. Na podobném programu pracovaly i chovné stanice Grabštejn a Malacky. Chovná stanice Volary měla za úkol pozorovat u kříženců sociální chování a rozdíly v jeho projevu. Chovná stanice Cheb sledovala rozdíly v růstu tělesných proporcí kříženců ve srovnání s NO. Chovná stanice Karlovy Vary sledovala výchovu kříženců umístěných samostatně, nebo společně se štěňaty NO a vyhodnocovat rozdíly v projevech jejich chování. Chovná stanice Bratislavské brigády (Šamorín, později Malacky) měla za úkol sledovat rozdíly mezi kříženci F1, F2, a dalších generací, (takto byly označovány jen generace ze zpětného křížení na NO, tj. s klesajícím podílem vlčí krve) a později sledovat výsledky vzájemného páření kříženců různých generací.

První kříženci se narodili 26.5.1958 v chovné stanici Libějovice ze spojení vlčice BRITY a NO Cézar z Březového háje. Z pěti narozených štěňat (1 pes a 4 feny) byla pro další plemenitbu v chovné stanici Libějovice vybrána fena F1 BETY, do chovné stanice Šamorín byla vybrána fena BERTA. Zde byli odchováni kříženci druhé filiální generace, z nichž fena OSA a psi OLD a ODIN byli později převezeni zpět do Libějovic a po absolvování běžného výcvikového kurzu dále využíváni v chovu. Z potomstva feny BETY bylo odchováno několik vrhů 2.-4. filiální generace, a rovněž se uskutečnilo první spojení dvou kříženců F2. Pro další plemenitbu byli významní fena F2 BARKA, a její syn F3 HRON. Sourozenci OSA, OLD a ODIN pak přispěli k rozšíření chovu nejen u PS, ale i mezi prvními civilními chovateli, z nichž jmenujme zejména pana Jaroslava Drimla a pány Stehlíka, Veselého, Berouška, Dr. Kafku, a p. Kincla, z jehož chovu se dále v plemenitbě uplatnila fena SILVA přes svého syna ERO z PS. Fena F2 OSA byla po prvním vrhu v Libějovicích vrácena zpět k Bratislavské brigádě PS, kde vytvořila početnou rodinu prostřednictvím svých dcer F3 KAČA , KASTA, SALA, GERA, PIRA a syna F3 PEN. Z 66 psů a 40 fen této rodiny pronikla do dalšího chovu F3 KAČA prostřednictvím dcery F4 TIRA a syna F4 GRIN. Druhá linie, vytvořená potomky téže vlčice Brity a NO Kurt z Václavky, byla založena odchovem kříženců F1 narozených 21. 5. 1960 v Libějovicích. Ze šesti štěňat byl pro další plemenitbu vybrán pes BIKAR, a ve věku dvou měsíců byl ing. Hartlem předán k Bratislavské brigádě PS. Z jeho početného potomstva se v chovu uplatnili v druhé filiální generaci SITO, SANTA, CELA, TILA, TIVA, ve třetí filiální generaci ODON, XELA, XIDA, ORA, ODRA, SINA a další jedinci. Třetí linie byla založena v chovné stanici policie v Býchorech v roce 1968 vlkem ARGO a fenou NO ASTA z SNB. Fena F1 URA z SNB z tohoto spojení odchovala ve stejné chovné stanici vrh kříženců F2, a poté byla se svým synem INK z SNB předána k PS do Libějovic. V další plemenitbě se z této linie uplatnil jak INK z SNB, tak jeho sestra BARA z PS, kteří byli vyžádáni mjr. Rosíkem do chovné stanice Malacky.

Již u prvních kříženců byla ověřena jejich cvičitelnost a schopnost sociální vazby k lidem. Např. z potomků po psovi ODIN F2 bylo do r. 1966 do služby zařazeno 16 jedinců a civilním chovatelům předáno 18 zvířat. V tomto roce bylo navrženo znění standardu budoucího plemene, byla podána první žádost o registraci kříženců v civilní plemenné knize a o souhlas k ustanovení Klubu. V té době bohužel nebylo v Československu možné legálně založit žádný spolek bez zastřešení tak zvanou Národní frontou. Chov služebních plemen psů pak řídil Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), který registraci kříženců odmítl. Další žádost byla podána 26.5.1970 opět Ing. K. Hartlem k Československému svazu chovatelů drobného zvířectva. Přípravný výbor tehdy registroval 56 kříženců v rukou civilních chovatelů v Čechách. Klub chovatelů československého vlčáka ani v tomto roce nemohl být založen. V 60-tých letech na Slovensku ještě nebyli kříženci chováni civilními osobami, chov byl centralizován v chovné stanici PS v Malackách. Kříženci byli běžně používáni jako služební psi u útvarů PS. Kynologem Bratislavské brigády PS byl mjr. František Rosík, od počátku spolupracovník ing. Hartla, pro něhož se chov československých vlčáků stal celoživotním posláním. Zejména jeho zásluhou byly u Bratislavské brigády PS vytvořeny podmínky k pokračování chovu i v 70-tých letech, kdy došlo po srpnu 1968 ke změně ve funkci náčelníka kynologie PS a v ostatních chovných stanicích byl program chovu kříženců zastaven.

V roce 1974 obohatil populaci třetí vlk - ŠARIK. U Bratislavské brigády PS byli odchováni jeho potomci po křížence F3 XELA z PS a feně URTA z PS. Z těchto spojení se dále v chovu uplatnili XAVAN z PS, zejména prostřednictvím svých synů REP z PS, CIRUS z PS a vnuka BREST z PS, dále přes fenu EIDU z PS a jejich v civilním prostředí odchovaných potomků AGÁTA a AFÍR z PS (chovatelka Slavičínská, Kroměříž). Pokračování plemenitby a další rozvoj populace u Bratislavské brigády PS umožnilo druhou vlnu rozvoje civilního chovu od poloviny 70-tých let, která se týkala celého území Československa (p. Hnátek, p. Richnovský, Dr. Švec, pí Budínská p. Ruska, Ing. Sopúch, pí. Slavičínská, p. Seitl, p. Šídlo, p. Mádle a další). Díky ing. Hartlovi, panu Rosíkovi a jejich spolupracovníkům byla vytvořena dostatečně široká základna chovatelů pro založení klubu.

V roce 1981 se konečně podařilo získat souhlas Českého svazu chovatelů se zápisem československých vlčáků do Hlavní plemenné knihy psů v Praze a se založením Klubu chovatelů československého vlčáka. Federální výbor chovatelských svazů poté souhlasil s celostátní působností nového klubu a se založením slovenské pobočky Klubu. Ustanovující schůze se uskutečnila 20.3.1982 v Brně. Až do schválení standardu plemene FCI byli českoslovenští vlčáci zapisováni v registru, jako evidovaný chov. V roce 1985 se podařilo rozšířit genetickou základnu mladého plemene využitím psa F1 KAZAN z PS, který se narodil v roce 1983 v chovné stanici PS v Libějovicích ze spojení NO Bojar von Schotterhof a vlčice Lejdy. Na vzniku plemene československý vlčák se tedy v rozpětí 25 let podíleli 4 vlci; po řadě Brita, Argo, Šarik a Lejdy.