Článek pro mne napsala Verča Halaszova, která vlastní 4letého psa čsv s PP , kterému říká Grey ( jejich fb ) .
Greye má od 5,5 měsíců. Do té doby neznal nic než kotec a pole louky po boku své mamky.
Nebyl zvyklí na to být sám, a nikdo s ním nepracoval.
na svou novou lidskou smečku se proto velmi rychle a důkladně navázal. Až tak, že nezvládl samotu a začal trpět separační úzkostí.
Byl to boj, panička vyzkoušela vše co šlo, komunikovala s xy odborníky a nakonec to zvladli. Přesto po přestěhování do čr, do nového bytu, znovu pár měsícu byli tam kde kdysi. Verča je ale bojovnice, svého psam iluje a tak to nevzdala a oba jsou spokojeni.
A protože vím, kolik toho zažili, požádala jsem ji, ať mi napíše na toto téma článek. který doufám dost lidem dá naději a nebo radu, jak mají pokračovat.
Separační úzkost (ang. separation anxiety) je stav, kdy pes trpí stresem a panikou, obvykle po odchodu svého psovoda, nebo pána. Obvykle nastupuje téměř okamžitě po - nebo předčasně už při známkách odchodu.
Separační úzkost mívá několik stádií a podob, ale přiznat si, že náš pes může trpět anxietou je jedním z prvních a mnohdy možná nejtěžších kroků k tomu jak ji vyřešit.
Jak to vypadá?
Náznaky separační úzkosti mohou být v začátcích celkem nepatrné, už jenom proto že je třeba považujeme za roztomilé - pejsek za námi všude chodí jako stín, nebo nedůležité - pes se olizuje, leze nám na klín, plete se pod nohy.
Nejčastějším příznakem separační úzkosti je zrychlený dech (pes dýchá jako po běhu), neustálé přešlapování z místa na místo, nebo chození do kola “jako lev v kleci” , hlasově se projevuje ať už knučením, nebo poštěkáváním či vytím. Nejvyšším ukazatelem a zároveň největší nepříjemností je kousání a ničení všeho, co psovi po dobu samoty přijde pod ruku.
Toto je obvykle ta fáze, kdy separační anxietu většina majitelů začíná řešit, ale většinou je jim řečeno, že se pes nudí a že je třeba jej více zabavit. Pokud známe příznaky a projevy chování u psů se separační úzkostí, dokážeme toto snadněji rozlišit, a proto i adekvátně reagovat. Pokud žijeme v domnění, že se pes pouze nudí a zaměříme se v řešení pouze na nudu, řešíme již důsledek, ne příčinu. Tímto rozhodně není myšleno, že každý mladý pes, který doma sem tam “sežvejkne” něco, co by neměl, má separační úzkost, nicméně psi, kteří se skutečně jen nudí - budou na naše opatření - zvýšená aktivita, více pamlsků, interaktivní hračky, a věci na okus - reagovat pozitivně a to v relativně krátkém časovém horizontu a okousaných věcí bude ubývat, až zlozvyk vymizí úplně. Tento zásadní rozdíl poznáme ve chvíli, kdy na psa se separační úzkostí tento postup nezabírá a nebo působí jen krátkodobě, pak je zase vše při starém.
Závažné podoby separační úzkosti se neprojevují jen excesivním ničením, ale může docházet také k sebepoškozování - pes si vykusuje srst z meziprstí, z kořene ocasu, nebo k olizování končetin až do krve apod. Přesto že má pes základní hygienické návyky, v těchto situacích může močit a kálet a své výkaly pak následně konzumovat.
Psi s vyvinutějším stádiem separační úzkosti obvykle ničí také účelově - snaží se zničit okna, či dveře za účelem dostat se za svým pánem, jsou známy případy kdy pes uspěl - například proskočil zavřeným oknem a vážně se tak zranil, nebo vylomil dveře, a utekl, u kotcových psů pak dochází často k ohoblovaní zubů, nebo k tržným ranám od pletiva. Není tedy třeba zdůrazňovat, jak moc je důležité psovi zajistit bezpečný prostor, i když to napříč plemeny a jedinec od jedince může znamenat něco jiného.
Separační úzkost se u psů vyskytuje stále častěji, nezávisle na plemeni, avšak příčina není úplně známá. Obecně se dává za vinu humanizaci psů ( lidé se ke psu chovají jako k dítěti a zcela nechápou jeho přirozené potřeby), přešlechtěnosti plemen (genetika, kontrolovaný a účelový chov), ale také třeba životnímu stylu a prostředí (pes s musí umět vypořádat jinými situacemi a vjemy, než jeho předci).
Československý vlčák je plemeno “náchylné” k separační úzkosti, protože si se svým pánem (nebo rodinou) od štěnete vytváří velmi silné pouto, je proto důležité štěně zvykat na samotu od malička, a postupně s velkou trpělivostí a citem, ušetříte si tak možné trable v budoucnu. Pokud se nepodařilo a máte pocit, že váš vlčák či jiný miláček trpí separační úzkostí a nevíte jak se jí zbavit, můžete podstoupit následující kroky:
Začněte u sebe.
Než se ponoříte do tréninku vašeho psa, v domnění, že trpí separační úzkostí, odpovězte si na tyto otázky:
-
Venčím svého psa dostatečně?
Pokud jste bez váhání odpověděli “Ano.” položte si následující otázku-
-
Má můj pes dostatek pohybu?
Venčení za účelem vyloučení a kvalitní pohyb a aktivita psa jsou dvě rozdílné věci.
-
Má můj pes adekvátní podmínky k pobytu o samotě?
Jak již bylo zmíněno výše - bezpečné prostředí je základ, i když může znamenat rozdílné věci. Pro chov v bytě může bezpečné prostředí znamenat například kvalitní, vlkuvzdorná klec. ( O výběru a používání klece zde.) Nebo můžete psa nechávat v jedné určené místnosti , nebo může mít volný přístup všude, nicméně pokud je váš pes ničitel Konan, zřejme to není adekvátní řešení. U psů přechovávaných v kotci je důležité mít kotec řádně zabezpečený a bezpečný- neexistuje zde riziko úniku nebo poranění.
-
Jakou má pes denní rutinu?
Jak se říká, zvyk je železná košile. Vytvořte svému psovi denní stereotyp, psi nevnímají čas stejně jako člověk, ale podle události, které následují soustavně po sobě, jsou schopni si vytvořit vzorce chování, všichni známe Pavlovův reflex, který nám v určitých případech může být nepřítelem, obzvlášť pokud si pes určitý sled událostí spojil bez našeho vědomí, nebo pro nás dvounožce nevýhodně. Více o tomto níže.
-
Jaký mám se psem vztah?
Má mě pes rád, důvěřuje mi? Používám fyzické tresty?
-
Co se změnilo?
Zvažte všechny faktory a okolnosti - přestěhovali jste se, máte nový přírůstek v rodině, došlo k úmrtí člena rodiny, třeba i čtyřnohého, byli jste dlouhodobě nemocní, byl pes někde na hlídání, děláte rekonstrukci atp. Všechny tyto faktory mohou psa ovlivnit.
-
Je pes zdravý?
Pokud máte pochybnosti, vždycky je dobré navštívit veterináře, jelikož pes může mít zdravotní problém, který se promítá do jeho chování.
-
Jak zvládám stres?
Psi jsou vnímavá stvoření a ví toho o nás více, než si mnohdy připouštíme.Psi z nás stres (ale taky zármutek, nebo vztek či strach) doslova cítí. Proč by taky ne, když umí vyhledat člověka v lavině, nebo určit pacienta s rakovinou.
Poraďte se s odborníkem.
Pokud si myslíte, že váš pes trpí separační úzkostí, poraďte se se svým chovatelem. Není také od věci najít si kvalitního behavioristu, který vám problém pomůže překonat.
Diagnóza
Jak již bylo zmíněno výše - separační úzkost je stav paniky a stresu. Tento může být přechodný nebo trvalý. Pokud si známek úzkosti všimnete brzy, v raném stádiu, je dost možné, že se vám podaří odstranit úplně. Ve vyvinutějších stádiích se jedná o stav trvalý, který je však ovlivnitelný výcvikem a tréninkem a dostává se tak pod kontrolu. Abychom mohli jednat adekvátně, je důležité pochopit co se psovi děje.
Anxieta je v podstatě panický záchvat, a vyskytuje se i u lidí, může se stát chronickou v podobě různých tělesných nebo mentálních onemocnění ( tetanie, deprese, úzkost). Jedná se o strachovou stresovou reakci organismu na daný podnět - v tomto případě odchod pána, ať už jen na toaletu, nebo do jiné místnosti, nebo z domu. Pes se prostě zkrátka a dobře panicky bojí, že jej opouštíte a že se už nikdy nevrátíte.
Praxe
-
Vytvořte rutinu.
Před nácvikem samoty je vhodné aby byl pes řádně vyvenčený a v klidu. Neznamená to, že se psem musíte uběhnout maraton, ale vzít jej na hezkou procházku až se úplně vyprázdní a zklidní.
-
Výcvik
Pokud vašeho psa popadá panika pokaždé, když si odskočíte na toaletu nebo jdete uvařit kafe, a je váš věrný nohsled, je třeba začít nácvikem povelu místo a zůstaň, nezáleží tady na stáří psa, staršího psa budeme učit od začátku, stejně jako štěně. Odložení a povel místo, učíme zásadně pozitivní metodou a používáme pamlsky. K tomuto typu výcviku se hodí klikr, obzvlášť pokud je pes živé stříbro a chvíli neposedí. Klikr nám umožňuje označit žádoucí chování psa na vteřinu přesně narozdíl od pouze hlasové pochvaly. Víc o klikr tréninku zde:
“Zůstaň”
Psa posadíme před sebe. Odměníme. Dáme povel “zůstaň” a uděláme úkrok vzad. Pokud se pes nepohne -klik- příkrok ke psovi, odměna.Bez klikru přistoupíme zpátky k psovi, chválíme a okamžitě odměňujeme.Opakujeme. Postupně prodlužujeme vzdálenost na dva kroky a více, až zcela vystoupíme z místnosti.
Cíl: pes vydrží v povelu, tak že na nás vidí i několik minut.
Na co dát pozor: Nepřepálit start, pokud pes vydrží třeba jen 2 vteřiny, odměníme. NIKDY psa nekáráme a fyzicky netrestáme za nesplnění povelu.
Trénink probíhá maximálně 10 minut v kuse. Můžeme trénovat nezávisle v průběhu dne.
“Místo”
Místo je užitečný povel, k nácviku lze použít pelech, dečku, nebo třeba i klec. Psa odkládáme při povelu v leže, takže totéž jako povel zůstaň, ale pes leží. Psa povelem položíme na místo (pelech). Zase uděláme krok směrem od psa, pes leží na místě, odměna. Postupně prodlužujeme intervaly. Pokud psa odkládáme do klece, je vhodné začít v malých časových intervalech a postupně prodlužovat. Když pes povel chápe, je vhodné dát mu na místo třeba kost na okus, nebo něco co může žvýkat. V pelechu/ kleci /místnosti je vhodné psa také denně krmit a měl by tam mít vodu.
Až pes zvládá povel místo s námi v místnosti, odcházíme a vracíme se. Opět pomalu v malých časových intervalech (klidně jen 30 sekund)
Desentizizace
Výše byl zmíněn Pavlovův reflex ve spojitosti s řetězcem chování psa. Musíme pochopit že pes s námi žije, ale také nás pozoruje. Jako dobrý příklad slouží naše ranní rutina.
Vstaneme, oblékneme se, uvaříme kafe, jdeme si vyčistit zuby, češeme si vlasy, obouváme boty - pes je u nás v okamžení, mává ocasem, jde se ven. Přijdeme zpět, pověsíme vodítko na věšák, bereme klíče od auta - pes pochoduje sem a tam, těžce dýchá, funí, třese se, kňučí, má ocas mezi nohama…- anxieta dorazila.
Ve fázi výcviku je dobré dělat určité činnosti náhodně a zpřeházeně, abychom psa zmátli a abychom zlomili kletbu - “ bere klíče od auta opouští mě navždy”. Tato fáze výcviku je těžká, vyžaduje hodně sebereflexe a uvědomění si vlastních návyků, které není vždy snadné nelogicky pospřeházet. Je důležité pozorovat jak se pes chová - pokud začíná pochodovat a těžce dýchat jen co vezmeme do ruky klíče od auta, je důležité toto chování zaznamenat a opravit. Tady se nám nabízí možnost využití předchozích dvou povelů a systému odměn. Ve fázi desenzitizace učíme psa, že určité naše akce,gesta, slova, pro něj nic neznamenají, není proto důvod se stresovat.
Trénování samoty
Ve chvíli kdy jsme zapojili předchozí tři body, je třeba začít trénovat samotu. Nejprve odcházením z místnosti, následně z domu. Samotu trénujeme postupně, po minutách. Do místnosti se vracíme vždy když je pes v klidu, odměnujeme a chválíme. Pokud pes nevydrží v klidu a jde se podívat kam jste zmizeli, pokračujte v tréninku odložení.
Se psem se NIKDY neloučíme! Naším cílem je dostat se do fáze, kdy náš odchod pes nezaznamená, protože je zabrán do činnosti, kterou jsme mu nabídli - okusování kosti, kongu, hlavolamu, čuchací dečky apod. Neodcházíme ve spěchu a ve stresu. Pes musí mít pocit normality a bezpečí.
Před tréninkem dodržujeme tyto pravidla.
Pes je vyvenčený.
Jak už bylo zmíněno několikrát výše, dobře vyvenčené zvíře je základ.
Pes má přichystanou zábavu, v podobě kongu, hraček čuchacích deček, apod.
Psa odkládáme na místo v klidu a bez emocí, neloučíme se, ale před odchodem počkáme, až se pes zabere do čuchání nebo žvýkání, poté odcházíme.
Pomůcky, triky a návyky, které nám zachránily život, nábytek a bydlení
1.Psa necháváme doma o samotě řádně vyvenčeného, u nás cca 35-45 minut ráno, v jeho místnosti,s připravenými hlavolamy, kostmi, kongem vyplněným domácí psí paštikou (trvá mu to déle vydolovat než pamlsky) v jeho vlastní místnosti.
2. Psa necháváme doma samotného na pro něj únosnou dobu, která v současnosti činí 8 hodin. Když jsme začínali, bylo to něco málo přes dvacet minut.
3. Pořídili jsme si domácí kameru, přes kterou na něj můžeme kouknout nebo houknout. Kamera je skvělý nástroj ke kontrole psa ve fázi učení samoty, pomůže vám lépe stanovit intervaly kdy se vrátit zpátky do místnosti a taky pozorovat chování psa, když je sám. Můžete tak dospět k rozhodnutí přesunout, nebo odstranit nábytek jinam atd.
4. Pes má přes den puštěnou relaxační hudbu pro psy. Divné, ale u nás to funguje.
5. Po návratu domů vždycky následuje procházka, okamžitě.
6. Ve fázi nejhorší separačky, kdy se pes sebepoškozoval nebo zraňoval svým ničením jsme používali podpůrné preparáty - bylinky v rozprašovači a přípravek Allegris pro psy.
7. Zaměstnali jsme venčitele. Ve chvíli kdy pes vydržel sám pouze pár hodin, v průběhu naší pracovní doby jsme zaměstnali venčitele. Pes tak nebyl sám 8 hodin v kuse, ale 2x3 hodiny s dvou hodinovou pauzou uprostřed.
8. Upravili jsme si pracovní dobu nebo změnili práci, tak aby pes byl sám co nejkratší možnou dobu, protože jsme vůči němu cítili velkou zodpovědnost - on si nás nevybral, my jeho ano.
9. Místnost ve které pes zůstává je řádně zabezpečená a bezpečná. Dveře jsou obložené polstrováním a zamčené na klíč, okno je zabezpečené tak, aby pes nevyskočil na parapet a neotevřel ho.
10. Dostat se do fáze ve které jsme teď, kdy pes po našem odchodu poklidně chrní témeř celých 8 hodin, kdy je sám nám trvalo celých 8 měsíců. První měsíc jsme měli s partnerem dovolenou a střídali se v tréninku a péči o psa při nácviku samoty, kdy pes reálně sám vydržel třeba jen hodinu. Začátky jsou krušné, ale nic není nezvládnutelné, my jsme toho (celkem úspěšným) příkladem.
5 NIKDY
NIKDY psa fyzicky netrestejte, protože doma po dobu vaší nepřítomnosti něco zničil.
NIKDY psa netrestejte za neprovedení povelu, pokud pes nechápe co po něm chcete, děláte to špatně
NIKDY na psa nekřičte pokud se o samotě hlasově projevuje
NIKDY nepoužívejte elektrický nebo protištěkací obojek při nácviku samoty
NIKDY to nevzdávejte
popisuje stav, ve kterém pes vykazuje problémy s úzkostí a chováním, když je oddělen od svého psovoda. Separační úzkost se obvykle projeví do 30 minut od odjezdu obsluhy.
[1] To není úplně rozumělo proč někteří psi trpí separační úzkostí a jiní ne.
[2] Chování může být sekundární k základnímu zdravotnímu stavu.
[3] S chronickým stresem se mohou projevit poruchy fyziologického zdraví. Zvýšený stres u psa mění hladinu hormonů, čímž snižuje přirozenou imunitu vůči různým zdravotním problémům