Článek o tom, jak je těžké napravovat jakýkoliv problém, co nastane u čsv v období psychického vývoje šedivce.
Každému z nás,se může změnit život a je důležité vědět, že se to občas stane a vše jde srovnat
Protože se snažím, aby web byl neustále rozvíjen a nejsem genius. Jsem velmi ráda, když se mi podaří najit někoho, kdo se nebojí mluvit a nebojí se podělit o své zkušenosti. Hlavně ty, kdy se něco řeší
autor: Veronika Štrajtová
Když jsem si před více než 3 a půl rokem jela pro tu malou úžasnou šedivou kuličku, nikdy by mě nenapadlo, jak těžkou zkouškou budeme muset projít.
Možná to bude pro někoho zdlouhavé, ale vezmu to trochu zeširoka od začátku.
Kesi byla jako každé jiné štěně, zvědavá, mazlivá, extrémně navázaná na lidi. Její zvědavost a zároveň žravost byly obrovský benefit ve výcviku a v socializaci.
Jako každý správný majitel CSV jsem si před koupí štěněte nastudovala tuny článků na internetu, přečetla jsem, co se kde dalo, zašla na několik vlčáckých akcí, kde jsem si povídala o zkušenostech s nimi a psi jsem se snažila aspoň trochu poznat, abych věděla, co mě doma čeká.
Nechtěla jsem nic podcenit, nechtěla jsem, aby se stalo, že z našeho soužití budu nešťastná já i pes.
Jako malá zvládala všechno, vlastně nejen jako malá, do necelého jednoho roku, než jsem onemocněla. Bez potíží jsme cestovali, jedno vlakem, autobusem, nebo autem. Šalina, kolo, brusle, nic nám nedělalo problém. Nebála se lidí, mladých, starých, milovala děti, milovala různé akce, slavnosti, hlavně když bylo okolo dost lidí, kteří ji chtěli drbat J. Byla velice hravá. Na bouřku jsme se spolu dívali z balkonu a užívali si deště a blesky. Se mnou a s tátou chodívala střílet. Dodnes si pamatuju, jak u prvního ohňostroje ze spánku otevřela jedno oko, podívala se na mě, a když jsem jí řekla, že je to v pohodě, zase si lehla a spala dál. Několikrát týdně jsme byli u koní, ovcí a jiných zvířat. Kesi nikdy nelovila, sice se za srnou rozeběhla, ale stačilo zavolat, aby se zastavila a šla zpátky ke mně. Doma nikdy nic nezničila, vlastně za celou tu dobu, co ji mám, nikdy nic nezničila, odneslo to jen pár balonků, hraček, nebo sem tam nějaký klacek, co si přinesla z venku. Jediné, co jsme trochu podcenily, byla samota, kterou jsem začala učit pozdě, uznávám. Co se týče vody byla poloviční vydra :D, se psi vycházela naprosto bez potíží.
Dokonce na děti byla natolik citlivá, že je nikdy nehryzala, tak aby je to opravdu bolelo, když byla malá.. jehličky používala jen na nás dospěláky :D
Chodily jsme spolu na výcvik, na agility, díky žravosti se neuvěřitelně rychle a ráda učila, procházky po městě, v lomu, v lese, výlety. Dbala jsem na to, aby si vše v klidu vyzkoušela, pořád jsem čekala, jestli něco bude problém, ale nic problém nebyl, byla dokonalá!
Jenže…
Jenže pak se nám oběma z minuty na minutu obrátil život naruby.
Najednou jsem byla na cestě do nemocnice, kde mi sdělili, že je nutná okamžitá operace. Nechci zde rozebírat můj zdravotní stav, to sem nepatří. Řeknu jen, že další 3 měsíce pro mě bylo peklo na zemi, kdy jsem opakovaně končila v nemocnici na kapačkách, dennodenně měla šílený bolesti, , léky mi nezabíraly, doktoři si se mnou nevěděli rady. Musela jsem ihned otěhotnět, jinak bych už nikdy neměla děti, což se mi po všech peripetiích a 4 měsících opravdu povedlo. Najednou mi zase bylo dobře, mohla jsem s Kesi ven, ale začala jsem pozorovat, že se mění, byla o dost opatrnější. Ale díky tomu, že jsem nemohla ještě nijak moc daleko, trávily jsme spolu čas hlavně v lese a lomu, kde se mohla vyběhat na volno a když jsem se už cítila lépe a těšila se, že zase začneme víc žít, řekli mi, že musím jen ležet, sedět a chodit minimálně, jinak bych o miminko mohla přijít..
Bohužel když se to vezme kolem a kolem, kromě pár týdnů, byla na vše Kesi téměř rok beze mě. Byla se mnou sice doma, na gauči, kde vše vypadalo v pořádku, ale venku, to bylo něco jiného. Bohužel jsem si vybrala špatného člověka, který sice byl ochotný ji venčit, ale neznal tohle plemeno a neměl pro ně cit. Ano, možná mě odsoudíte, že jsem si to měla ověřit. Ale na moji maličkou omluvu, já měla na výběr je jí buď úplně vzdát, nebo využít možnosti, že mi ji někdo 2-3x denně vyvenčí a ono mít takového člověka rok, není snadné. A když Vám daná osoba tvrdí, že vše je v pořádku, Kesi byla hodná a doma bezproblémová, nic na ní nebylo poznat. Nikdy by mě nenapadlo, že ji bude bít za to, že ho neposlouchá a jde se vítat za lidmi, co potkají i když jich potkávali minimum, protože chodili jen do lomu a lesa, nikam daleko, netušila jsem, že pro něj výchova psa znamená, že pes se musí bát pána neposlechnout. Za ten rok co ve mně ztratila venku oporu a podporu se z feny, která zvládala vše levou zadní, stala ustrašená chudinka, která se bála lidí, bála se vlastního stínu, jakmile mávlo vodítko, ležela ustrašená na zemi a čekala výprask, neexistovalo jít do města mezi lidi, nedej bože jet hromadnou dopravou. Měla problém projít i kolem auta zaparkovaného jinde než den předtím. Bylo to jako byste vzali dospělého psa, který celý ty dva roky byl zavřený jen mezi 4 stěnami, nikdy nic neviděl a nezažil a najednou po něm chtěli aby fungoval mimo svůj bezpečný „prostor“.
Já po porodu, po roce, který jsem strávila prakticky jen vleže, takže kondice víte kde. A Kesi, která se od všeho a všech stranila, snažila s panickým strachem utéct pryč do bezpečí. V podstatě se bála i mě, jako venčitele, protože jsem držela vodítko, od kterého čekala výprask za neposlechnutí, nebo vítání. Prvních pár týdnů jsme pracovaly jen na tom, aby se přestala bát vodítka, abych si mohla vodítko přehodit z ruky do ruky, aby se mohlo pohnout, aniž by se pes pode mnou plazil strachy.
Panickým strachem myslím to, že měla naprostý blackout, ona vůbec nevnímala, co se kolem ní děje, jakmile se objevilo cokoliv, čeho se bála, tak byla úplně mimo klidně hodinu i dvě. A to je dost průser.
Prvně jsem si musela dát do kupy trochu kondici, nemohla jsem dovolit, aby se mi někde vytrhla a skutečně od strašáka utekla. Bylo to těžké, malé miminko, kojení, učení psa, jako malinký štěňátko s tím, že se učit nechce.
Jenže to malinký štěňátko se vše učilo hned a s ochotou, ale teď, teď se bránila. Ne, nekousala, ale jak se snažila utéct, tak neřešila, že někoho povalí, mě vláčí za sebou, že mám nohy rozdrápané do krve, jak ji držím oběma rukama i nohama, abych ji aspoň udržela na místě. Bylo jedno, jak jsem mluvila, co jsem říkala, bylo jedno, co mám za pamlsek, v případě tohohle „výpadku“, který zpočátku trval i víc než hodinu, se nedalo dělat nic jiného než ji zajistit u něčeho pevného, ideálně sloupu a tam s ní počkat, počkat, než zase začne vnímat mě a okolí. Začala jsem chodit ven pouze s postrojem, aby se nemohla vyvléct z obojku, koupila nové vodítko, starého se bála, tak šlo do koše.
Začaly jsme tedy znovu se vším od začátku, pomalinku, já se dostávala do kondice, všude jsme chodili jen na krátký čas a s tím, aby pokud možno nestalo, že přestane vnímat.
Venku přestala žrát, což se později stalo jako dobrý ukazatel, zda je ještě ve stresu, když už si vzala, i když to vyplivla, tak už jsem věděla, že ještě chvilku a bude to dobré.
Pomalu jsme začaly chodit po vesnici, v ulicích, které znala od malička, ideálně v době, kdy tam bylo nejmíň lidí, a začaly myslím, že prvně jsme třeba jen seděly před barákem a teprve až to zvládla bez stresu, bez ocasu mezi nohama, mohly jsme popojít kousek dál. Pokaždé když se aspoň trochu uvolnila, tak jsme šly zase domů, kde teprve mohla proběhnout odměna v podobě pochvaly a občas i nějakého jídla, protože po stresu odmítala třeba hodinu a víc jíst. Musely jsme vše dělat takhle pomalu, jakmile jsem zkusila něco delšího, většího, znamenalo to, že jsme se zase o dva tři kroky vrátily zpět.
Až zvládala obejít blok, aniž by měla nějaký panický záchvat, mohli jsme to zkusit v době, kdy jsem věděla, že tam bývá víc lidí – díky tomu, že tam bydlelo hodně důchodců a většinou moc neměnili svůj denní režim, se to dalo přizpůsobit docela dobře. Začaly jsme s lidmi, které znala jako štěňátko a měla ráda. I přesto, že před nimi na začátku couvala taky, tak se i celkem rychle rozvzpomněla, sice to nebylo přivítání jako dříve, ale aspoň se jich nebála, postupně jsem mohla navyšovat level a začít přidávat cizí lidi. To jsme začínaly zjišťovat, že děti a mladí lidé, nebudou až tak velký problém. Velký problém budou lidi starší a enormní problém budou muži a důchodci. No co, na jednu stranu jsem si řekla, že se můžu přestat omlouvat lidem, že po nich skáče, na druhou stranu jsem chtěla zvládnout kolem důchodce projít, aniž bych psa vláčela proti směru, kterým se snaží od daného důchodce utéct.
Tady přišla na řadu halti ohlávka. Z normálního obojku měla tendenci se vyvléknout, na stahováku byla schopná se oběsit, nepovolila ani když nemohla dýchat. Díky Halti ohlávce, která jí sice nebyla příjemná, ale nebolela, se zastavila, sice schovaná za mnou, ale zastavila se a když měla prostor, tak začala přemýšlet. Přemýšlet nad tím, zda je nutné opravdu utíkat? Rozhodně Vám Halti nevyřeší veškeré potíže a není všemocná a samozřejmě se s ní musí zacházet s citem. Rozhodně ne, jak někteří, že mají na psovi jen Halti a v ní zapnuté vodítko kdy cloumají psovi hlavu do boku.
Ze začátku to pořád ještě byl násilný průchod, ale pomaličku se to zlepšovalo. Opět to bylo o tom, tuto situaci neustále opakovat, pomaličku přidávat, netrvat na ničem, prostě sebemenší úspěch a okamžitě odměna v podobě odchodu a uvolnění. Časem pochopila, že když se uklidní a projde, aniž by se mi pokusila urvat ruce, půjdeme hned zase pryč. Až byl možný průchod, začaly jsme opět zvyšovat level na přiblížení a následně i pohlazení. Šlo to pomalu, a najít občas lidi, kteří k tomu byly ochotní, věnovat nám čas, aniž by mě odsoudili, že mám psa k ničemu, ale nevzdávaly jsme to. Neustále jsem poslouchala řeči, jak jsem ji zanedbala, že jsem neschopná, že ji mám doma zavřít do kotce a neohrožovat s ní nikoho venku, proč jsem si pořídila nezvladatelného psa atd, atd..
Až už i tohle bylo bez panického záchvatu, rozhodly jsme se pokračovat s hromadnou dopravou. Šly jsme zkusit autobus a trolejbus. Dodnes mám v živé paměti, jak se těch 30 kg živé a zpanikařené váhy snaží proškrábat oknem ven, jen proto, že nastoupil pán na vozíčku. Dodnes nechápu, že nás řidič nevyhodil okamžitě. Na další zastávce jsme samozřejmě museli okamžitě ven. Já sice dodrápaná do krve, otočený tři nehty, obraženou čelist od košíku, pes s naprostou panikou, ale nemohly jsme tam zůstat. I přesto, že jsem se snažila vyhýbat tomu, aby od takových situací utíkala, ne vždy to šlo.
I přesto, že reakce byly šílené, nemohla jsem s tím přestat, často se slzami v očích, smutkem na duši při pohledu na psa, který se klidí z dosahu, jakmile se přiblížím k obojku a vodítku, protože ví, že se bude dít něco, co se jí nelíbí. Jenže ona za to přece nemohla, to já, já byla nemocná, já ji opustila a dala na venčení někomu, kdo ji naučil se bát lidí. Já dovolila, ať se z ní stane asociál, panikařící při všem i přesto, že je to neuvěřitelně charakterní zvíře. I když jsem byla často zoufalá a odcházela z takových situací s brekem, že jí nedokážu pomoct, tak v tomhle není jiné řešení než trpělivost, klid a opakovat, opakovat a opakovat.
Samozřejmě jsem to konzultovala několikrát s chovatelem, přáteli co mají psi, několika kynology a výcvikáři, hledala jsem cestu, jak Kesi zvednout sebevědomí, jak jí u každé té situace ukázat, že se toho nemusí bát.
Trvalo nám půl roku, než jsme mohly vůbec přijít na cvičák, mezi „tolik“ cizích lidí, i když jsme šly do skupinky, se kterou jako štěně začínala. Takže většinu lidí i psů „znala z dřívějška“.
Každý den jsme zkoušely něco, projít se po vesnici, autobus, vlak, jízdu autem, aniž by mi z kufru utíkala dovnitř auta, při čemž neřešila, že může ublížit mému synovi v autosedačce, že zůstane viset napůl cesty, protože je zamotaná ve vodítku a nemůže tam ani zpět. V podstatě okamžitě jsem musela koupit mříž do kufru, protože jakmile za nás najelo auto, nebo nedej bože cyklista, byl to obrovský průser a psice před tím utíkala do kabiny auta, kde se snažila schovat.
Každý den, i když občas to byl jeden krok dopředu a dva dozadu jsme musely vše vyloženě trénovat. Postupně jsme mohly zvedat level na malé město, ale zase jen na klidnější části a ideálně i s jiným psem, to pomáhalo hodně. Postupně přejít na rušnější třídy, před obchodní centrum, pak i do Vaňkovky mezi davy lidí.
Zjistila jsem, že každý hlasitější zvuk je taky problém, takže doma jsme trénovaly rány. Já ruce otlučené od všeho, ale zase, začínaly jsme jen lehkým tlesknutím, až sebou přestala cukat u tlesknutí, tak přejít na klepání o stůl, postupně přejít na bouchnutí o stůl, zabouchnutí dveří, a tak dále. Postupně po malinkých krůčcích zkoušet něco dalšího, těžšího, ale vždy až měla zvládnuté jednodušší věci. Až nám to šlo doma, mohly jsme to začít zkoušet venku před domem, pak v ulici, kde byl někdo cizí, na zastávce vlaku, autobusu, na pěší třídě. Přesto, že teď už sebou u nezvyklého, nečekaného zvuku maximálně trhne, tak nevěřím tomu, že reakci na střelbu a ohňostroj někdy vymažeme. Ale buďme upřímní, to přežiju já i ona ;-)
Vše co šlo, jsme začínaly nácvikem doma, v klidném, jistém a bezpečném prostředí, kde si byla jistá, kde byla i možnost toho, že si to utvrdí pochvalou a odměnou.
Postupně jsme se spolu naučily poznávat, co zvládneme a co ne. Dle toho, jak se tvářila, jak byla napjatá či uvolněná, zda si vzala pamlsky jsem se naučila poznávat, jak moc je ve stresu, v té době dostávala doma nažrat minimálně, aby měla motivaci na jídlo venku, je masová, takže skoro celou dávku jsem postupně dávkovala jako pamlsky venku. Musela jsem najít správnou míru kdy už je to moc a je lepší jít domů. Postupně se blackouty zkracovaly z hodiny na 50 minut, pak půl hodiny, pak dvacet minut, najednou deset, pět. A najednou když se do toho dostala, tak stačilo minutu dvě počkat, sama sebe uklidnit, nadechnout se a vydechnout, soustředit se jen na ni a začít s jednoduchými povely typu sedni, lehni, pac, pořád dokola, jak trubka, ale díky tomuhle se probrala a vnímala mě. Díky tomu, že jsme minimalizovaly útěky od takových situací, díky tomu, že jsem se naučila používat Halti ohlávku, kdy byla potřeba, takže začala přemýšlet, jestli je útěk opravdu nutný, Pracovaly na opětovném navození důvěry a jistoty ve mně i sebe sama i venku mimo domov, díky tomu jsme mohly i začít uvažovat o tom, že bychom možná mohly někdy spolu zvládnout na bonitaci test povahy. Což byla tak trochu „maturita“ pro nás pro obě. Vlastně možná i doktorát J
To znamenalo zkusit obrany, znamenalo to skupinu cizích lidí, stres ze spousty lidí, psů. Projít měřením od cizího člověka a prohlídku exteriéru a zubů. Netrvala jsem na bonitaci a věděla jsem, že to může být naprosto mimo náš level, ale zase obrany mohly pomoc zvednout Kesiinu sebedůvěru. Což nám zase pomohlo v každé nejisté situaci venku, protože se naučila, že štěkáním se může „bránit“, přestala utíkat a schovávat se za mě a začala si tyto situace, lidi, nepříjemné zážitky vyštěkávat, čímž se zároveň uvolnila. Takže jsme šly do toho a začaly jsme pracovat na tom, aby si Kesi našla svoji cestu, jak se se strachem poprat bez útěku a ocasu mezi nohama. Vím, že prakticky nikdo bonitaci netrénuje, zkusí obrany, nebo to zkusí na výcvikovém táboře před bonitací a je spousta takových, kteří tam jedou rovnou. To u nás neexistovalo. Ale POZOR my to netrénovaly kvůli bonitaci, ale kvůli tomu, že nám to pomáhalo v běžném životě, v její sebedůvěře a jistotě v sebe sama.
Takže po roce dennodenní práce, aby nějak fungovala v normálním životě, kdy jsme to ještě zdaleka neměly dořešené, tak aby se mi to líbilo a zatím vůbec nepřipadalo v úvahu uvažovat o odstranění halti ohlávky, kdekoliv v civilizaci, ani že by si ji hladili sami od sebe cizí lidi, jsme si přidaly obrany.
První reakce na obrany byla, jako bych se o rok vrátila zpátky. A to k nám figurant ani nepřišel, nemohl, když viděl, co to s ní dělá. První obrany proběhly, že byl figurant asi 30 metrů od nás bez biče, bez rukávu, jen jako cizí člověk, který na ni upřeně kouká a jen se ji snažil rozštěkat, kdy jsme ji dali na vyvýšené místo a hned utíkal, aby jí ukázal, že ho tak zažene. První 2 měsíce probíhaly jen v tomhle duchu, kdy se Kesi snažila být na napnutém vodítku za mnou co nejdále od figuranta, k figurantovi zády, ve snaze utéct, při vyvinutí tlaku byla ochotná se otočit a občas zaštěkat, ale jen ze strachu. Zkoušeli jsme vyvýšené místo, kde by si připadla jistější a přes ně jsme pomalinku zjišťovali, že ten pán vlastně není tak zlý, že ji nesní a že jakmile zaštěká, přijde uvolnění a bude moct odejít. Tak jsme se dopracovali k tomu, že figurant k nám mohl na vzdálenost cca 10 metrů a konečně jsme se i relativně slyšeli. Začali jsme s ní trénovat, ne na volném placu, ale u plotu, aby nemohla utíkat za mě, aby aspoň zůstávala stát u mě a stále ji jen učili, že figuranta nezažene útěkem, ale zažene sebemenším štěkáním a stáním vedle mě. Jakoukoliv jinou reakcí než strachem, vím, že to některým bude připadat jako týrání, ale ono to jinak nešlo, byla to cesta jak se naučit postavit svému strachu čelem, potřebovala ukázat, jak na to. Konečně se nám po x týdnech práce začalo dařit, konečně si přišla na to, že když figuranta a nejen figuranta, ale i ty „zlé důchodce“ seřve štěkáním, že odejdou pryč J Tak štěkala, ale pořád měla ocas mezi nohama. Pořád byla přikrčená a reakce těla říkala, že se bojí. Tohle nám vyřešila až změna figuranta na Matese Petrnka a že jsme přidaly Bachovky, které jsem Kesi nechala udělat „na míru přímo na strach z lidí a stresové situace“.
Opět pozor, bachovky Vám taky nic nevyřeší sami od sebe, ale pomůžou v tom, aby se pes rychleji zklidnil a vnímal situaci s menším stresem. Není to o tom, že dám Bachovky a můj problém je vyřešen, tím že nakapu pár kapiček denně. Pořád musíte na té situaci pracovat, je to jen pomocný prostředek, stejně jako vodítko, abyste měli psa pod kontrolou.
Postupně jsme se s Matesem dopracovali k tomu, že si nejen začala víc věřit, ale byla ochotná jít krok dva přede mě se štěkotem, dokonce se i zakousnout do rukávu. A nejen to, byla uvolněná, s mávajícím ocasem a občas tam byla vidět už i radost, že toho zlého figuranta „zabila“ :D
A ejhle, ono to pomohlo i v normálním životě, kde stále dál a dál probíhala resocializace, kde jsme chodily na výcvik, dvakrát týdně na obrany, v dalších 4 dnech jsme měli cílené věci jako hromadnou dopravu, procházku po městě, dát si kávu v kavárně, potkat se s někým cizím aby se nechala pohladit a spoustu dalších běžných činností. Je potřeba si uvědomit, že tohle vše zabralo víc rok a půl a pořád není hotovo.
Teď, když nastane situace, že si je nejistá a jako, že nastává pořád a ještě pořád se máme hodně co učit, na čem pracovat, tak už není její prvotní reakce útěk. Teď už se zastaví a v nejhorším případě si daného člověka, nebo věc začne vyštěkávat, a když jí dám dostatek času, tak kolem toho bubáka i v klidu projdeme. Už můžeme do města a mezi cizí lidi bez Halti ohlávky, už nemáme Bachovky, můžeme zajít s přáteli do hospody, nebo jít na turistickou atrakci a potkávat skupinky důchodců s trekovými holemi. Ano, stále se občas stane, že se něco nelíbí, nemá ráda, když za ní jdou lidi sami, bez jejího nebo a mého pozvání, nelíbí se jí být někde sama bez smečky, nebo psího kamaráda, ale věří mi natolik a sama sebou si je jistá, že jde. Nelíbí se už neznamená těžkou paniku, neznamená útěk bez ohledu na okolí. Znamená obejití překážky v jejím komfortním prostoru s podezřívavým pohledem nebo si danou osobu vyštěká, aby dala najevo, že se nechce kamarádit.
Už nás to stálo víc jqk rok a půl práce, nemálo času, energie, nervů a peněz. Xkrát jsem nad ní brečela, že by jí bylo líp s někým jiným. Xkrát jsem byla naprosto zoufalá, že to nemůžeme nikdy zvládnout. Xkrát jsme se vrátily o několik kroků zpět, abychom udělaly zas jeden malinký krůček vpřed.
Nikdo si nedokáže představit tu míru zoufalství a odpovědnosti za zničení psa, kterou jsem cítila. Nikdo, kdo to nezažil, si nedokáže představit, jak neuvěřitelně těžké je odmazat něco tak silně naučeného a zakořeněného, první hárání a nápor hormonů tomu jen přispěl. Je to každodenní boj, i když teď už jak doufám, téměř u konce, ale vím, že ještě nějakou dobu bude. I teď často dělá že se bojí, stáhne ocas, ale mimika je uvolněná, bere si pamlsky a uši zvědavě našpicované dopředu, dělá to jen proto, že to má jako zlozvyk. A když to člověk neřeší, za chvíli se zase uvolní. Když jsem to řešit zkusila, tak se do stresu opravdu dostala a bylo to jen a jen horší.
Po roce a půl práce za sebou máme úspěšně bonitaci s povahou Sangvinika, Og, o čemž by se mi na začátku letošního roku ani nesnilo. Měření krásné Of, klidná a spolupracující, obrany měla dle bonitační komise nejlepší ze všech psů, co tam s námi byli, jen nám úplně nevyšla skupinka, kde byl klučina, který za ní celý den bonitace chodil a pořád si ji chtěl hladit i když už ona ani já jsme nechtěly. Takže k němu jako první reakci nechtěla úplně jít, ale já ji v tomhle naprosto chápu a nijak mi to nevadí. Už zase mám zpátky psa, kterého můžu vzít prakticky všude a nemusím se bát, že zraní sebe, mého syna, mě, nebo někoho cizího. Už zase chodíme na vycházky po městě v jedné ruce ruku syna a v druhé ruce vodítko. Už zase je schopná vítat i cizí lidi které nezná, sice které si ona sama vybere a já vypadám jako blázen, když ji v tom všema deseti podporuju, odměňuju ji za to, že skáče po lidech, nebo se o ně otře a nechá na nich spoustu chlupů a až teprve poté se těm lidem na půl huby omluvím, že je otravovala, protože to líp při té euforii prostě nestíhám J. Teď už jsme tak daleko, že si nejen vezme pamlsek od cizího člověka, ba dokonce i klidně dvoumetrového chlapa, ale dokonce za ním půjde i žebrat, aby jí nějakou dobrotu dal, protože přece přišla a nechala na sebe šáhnout.
Zpátky se jí začíná vracet vrozená zvědavost, přirozená hravost a žravost i venku na procházce ve městě v davech lidí. Ještě nás čeká dlouhá cesta a kdoví, třeba se nám jednou podaří odbourat i tu střelbu a ohňostroj.
Zítra jdeme na agility závody, jen pro srandu, ale s pocitem, že se nemusím bát, že bude panikařit, nebo uteče. PS: byla naprosto v pohodě, zaběhla vše bez chyby a byla pátá mezi asi dvaceti borderkama ;-)
Když se vše podaří, třeba se dočkáme i štěňátek J
Každopádně, má celý tenhle román pro nás šťastný konec i když to stálo obrovské úsilí, spoustu času, peněz a nervů. Nikdy nikdo nemůže říct, že ho tohle nemůže potkat, že tímhle něčím podobným nebude muset projít a vím, že většina lidí by to vzdala. Vždyť dnes a denně vidám mladé psi, kteří mají i jen jediný potíž a majitel je dává pryč, protože je pro něj moc práce s tím něco udělat, něco psa naučit znovu. Rozmyslete si dobře, jestli něco takového dokážete zvládnout. Jestli jste ochotní se psovi natolik věnovat, investovat obrovské množství energie a času, pokud ne, psa si pořiďte maximálně plyšového.
Mě to za to stálo a Kesi mi každý den ukazuje, že je stále ta moje dokonalá vlčice se kterou zvládneme vše, která by dýchala za mého syna, která nás hlídá a od malého si nechá líbit vše. Samozřejmě pomohlo, že má opravdu dobrou pevnou povahu, má charakter a výborný genetický základ.
Naučili jsme se opět sami sobě navzájem důvěřovat a spoléhat se na sebe navzájem, byla to práce, ale vyplatila se a nikdy toho nebudu litovat, že jsem do ní ten čas investovala, zasloužila si to a já jí to dlužila, ona by to pro mě udělala taky, kdyby měla možnost. Teď vím, že ji můžu půjčovat modelkám/modelům nebo přátelům na focení, vím, že můžeme jít kamkoliv, že si může hrát s dětma a vím, že když nastane něco, co se jí nebude líbit, tak mi bude věřit, bude hodná a klidná a nechá mě, abych to za ni vyřešila, ví, že ji budu bránit a nedovolím nikomu, aby jí ublížil.
Vy jste za psa zodpovědní, za to co umí, a co ne. Vy jste za něj zodpovědní, za čas, který mu věnujete, co ho naučíte a jak s ním pracujete. Pes Vám to vrátí bezmeznou láskou a že by za Vámi šel kamkoliv. Vše se jí teď snažím vrátit a vynahradit, co pro mě vydržela a zvládla… věřím, že to nejhorší už máme dávno za sebou a už jen zářné zítřky před sebou J
Díky za pozornost..